Katka, 2014
Je neděle, ležím v kajutě chorvatské jachty a píšu svůj Cancák. Nade mnou je střešní okénko, vede na přední palubu. Vidím jím českou vlajku, vyvěšenou na lanku stěžně. Jsem na jachtě. Kapitánem – skipperem – je Pavel Kolouch. Teď zrovna oplachuje palubu.
Chtěla jsem si splnit svůj další sen. Užívat si jednou pohled na moře z jachty a ne ze břehu. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jak tak hledám a klikám na NETu, objevily se stránky sPlynutí s mořem. Splynutí s mořem – to je krásný název – úplně cítím, jak se rozplývám…tak tam jedu! A za pár měsíců už sedím v jedné pražské kavárně na předplavební schůzce a za dalších pár týdnů v autě na cestě k horkému Chorvatsku.
Chorvatsko mě vždycky dokáže okouzlit tou sytě modrou barvou moře i oblohy, skalnatým pobřežím, množstvím ostrůvků a životem v mořských hlubinách. A taky ve mně evokuje vzpomínky na Vinnetoua...
Když jsem vystoupila v biogradské marině z auta, první, co mě chytilo za srdce, bylo to množství sněhobílých jachet a stěžňů…Vždycky jsem chtěla na nějaké z nich plout a vždycky jsem si myslela, že je to pro mě nedosažitelné, ale NENÍ ! Je dobré si plnit své sny :o)
První dotekyMoje první setkání s jachtou? Šlápla jsem opatrně na můstek mezi molem a palubou. Můstek se na druhé straně vytrčil do výše. „Zkus příště šlápnout víc doprostřed", ozval se za mnou hlas kapitána, když jsem zvedla leknutím nohu a můstek s hlasitým třesknutím dopadl zpátky na bílou palubu.
A pak už byla jachta jen samá pozitiva – nádherné prostorné kajuty, obývací místnost s kuchyňkou a příslušenství. Bylo nás pět – tři holky a dva kluci. Nalodili jsme sebe i zásoby a ráno (rozuměj – až se všichni vyspali :o) jsme vyrazili. Absolvovali jsme kapitánovo školení o bezpečném chování na lodi i něco z lodního slangu. Třeba to, že kovovým lankům se neříká zábradlí, ale reling a to, co visí z relingu a chrání loď před nárazy nejsou pytle s pískem, ale gumové vaky naplněné vzduchem.
Ze začátku jsem si psala jména ostrovů, u kterých jsme kotvili i názvy marin – Žut, Srima, Šibenik, Kornati. Postupem času jsem ale jen tak „byla“ a užívala si to.. Krásný týden jsme strávili koupáním v moři, sluněním, plachtěním, plaváním za jachtou, přidržujíce se lana, skákáním šipek do vody a krmením ryb špagetami.
Zašli jsme si na večeři nebo jsme vařili z přivezených a přikoupených zásob. A někdy to byly opravdové lahůdky! Kdo kdy třeba jedl švestkové knedlíky s kukuřičnou polentou? I to utopené pádlo jsme nakonec našli, když nám ho pomohl, za pár piv, vylovit z dvanáctimetrové hloubky potápěč ze sousední přepychové motorové jachty. Během plavby se vyvrbí několik hlášek jako třeba „krása střídá nádheru", někdo dostane novou přezdívku – bude tohle Katastrofiol číst?
Pro úplnost je třeba říct, že mi i párkrát docela zatrnulo. Poprvé, když kapitán na začátku plavby prohlásil : „Dejte mi všichni své pasy !" Vzpomněla jsem si na příběhy unesených žen. „Proč?" vyhrkla jsem. „ Kdybychom se potápěli, budou v kufříku, kterej, možná jedinej, stihnu vzít s sebou", uklidnil mě…
Podruhé – právě jsem opustila blinkací místo na zádi jachty, naštěstí aniž bych ho použila, a kde mě právě vystřídala kolegyně. (Toto místo se mění podle směru větru, proto je dobré, i pro pohodlí spolucestujících, sledovat při nepříjemných pocitech z jízdy, šipku na vrcholu stěžně.)
Moře se pořádně vzdouvalo a vlny se tříštily o příď a pravý bok. Slaná voda mi stříkala do obličeje a mě ta mořská divokost uváděla do euforie. Cítila jsem se v bezpečí (tak proto !) a ta jízda zpěněným mořem byla pro mě adrenalin. „May day, may day", ozvalo se najednou z vysílačky. Všichni jsme ztuhli. Mezi anglickým voláním o pomoc se ozývala čeština. Ženský hlas se snažil zachovat klid a neuměle anglicky hlásil souřadnice polohy jejich lodi. „Jsou někde za tím kopcem", vysvětloval kapitán a chvíli rozmýšlel, jestli bychom se jim mohli vydat na pomoc. Pobřežní hlídka bude za chvíli u nich. Naštěstí to tam funguje dobře. Dvě pořádné noční bouřky jsme zažili ještě jednou – uvázáni na bóji v jedné nádherné zátoce. Bouřky šly hned za sebou a jen si pamatuju, jak jsme východ z podpalubí zakryli krytem a dveřmi z plexiskla, aby dovnitř nepršelo, a voda začala stékat do obývacího prostoru po stěžni. Obvázali jsme ho kamarádovým ručníkem…
A potřetí, když jsem plavala za jachtou na širém moři směr Itálie, pode mnou byla stometrová hloubka a kolem mě se valily metr a půl vysoké vlny…
Super vývozním artiklem na cestu domů z Chorvatska je domácí olivový olej nebo fíky, koupené na trhu od krásné usměvavé chorvatky. Já je koupila navlečené na niti, proložené vavřínovými listy, které se pak dají usušit a použít do svíčkové… Mám ráda atmosféru přímořských ovocných tržnic. Když jdete brzy ráno, sluníčko ještě tolik nepálí, ženy na tržnici právě vyložily své zboží a přikládají ke každému cenovku. Všechno je čerstvé a svěží, všechno ovoce chutná opravdově – tak, jak si to pamatuji z dětství, všechno je šťavnaté a nabité energií. Kdo je milovníkem ryb, i ten si přijde na své, protože zdejší rybáři hned vedle prodávají své ranní úlovky… A když si koupíte třeba ten olej a za rohem se podíváte do tašky, můžete zjistit, že vám tam paní přihodila ještě tři mrkve - jen tak, pro radost…
A co se týče koloucha Quida ? Ještě na cestě do Chorvatska jsem ho považovala za obyčejného plyšáka pod hlavu, ale hluboce jsem se v něm mýlila. Nejen, že je maskotem každé plavby, kdy rozkročen nad lejstry a mapami dává pozor na kapitánův stůl a námořnické tričko.
Také na zpáteční cestě, zapřený o opěrku kapitánovy sedačky, hlídala tato památka na návštěvu jistého skandinávského obchodního řetězce, náš bezpečný návrat domů…
Kapitánu Kolouchovi, jeho věrnému Quidovi a všem spolucestujícím
s láskou a díky za splněný sen
Katka
Quido i Kolouch děkujou!